Jdeme tedy do některé ze stavebních spořitelen s úmyslem založit si tam spořicí účet. A máme před sebou otázku, kterou nám dozajista položí každý správný zaměstnanec této instituce. Kolik si chcete naspořit a za jak dlouho? A Vy se zarazíte, no přeci tolik, abyste měli naspořeno co nejvíce, aby to pokrylo stavbu domu i s koupí pozemku. Dobře. Zaměstnanec instituce Vám navrhne, kolik tedy by bylo vhodné měsíčně spořit. Ale ta částka se Vám zdá příliš velká, proto se na konec rozhodnete, pro variantu, kdy budete vybírat ne podle cílové naspořené částky, ale podle toho, kolik jste ochotni do spoření dávat měsíčně peněz.

Uzavřete tedy smlouvu ne podle výše cílové částky, ale podle měsíční částky, kterou jste ochotni každý měsíc dát. Spoříte takto několik let. Mezi tím se ve vaší zemi změní politický či měnový systém a vy zjistíte, že naspořená částka je příliš malá na to, aby pokryla náklady alespoň na pozemek. Vezme Vás vztek, zlobíte se na všechny okolo, hlavně na tu husu, co s Vámi smlouvu uzavírala, jistě s vidinou pouze své provize, ne proto, aby vyřešila Váš problém. Je na čase si vzpomenout na to, co Vám radila, že dle jejích slov máte spořit podle toho, kolik chcete mít naspořenou cílovou částku, což by pro Vás do budoucna bylo půl úspěchu.
No jo no, příště už budete chytřejší, říkáte si.

Ale kolik Vám zbývá času na to být příště chytřejší? Nejspíš žádný a nemáte jinou možnost, než pořízení si hypotečního úvěru, který budete dalších dvacet, třicet let splácet. Svou chybou jste se už poučili, že. I když, teď svou zkušenost můžete předat leda tak další generaci, Vám už je k ničemu a zbývají Vám maximálně tak oči pro pláč vzteky. No, je to tak, chybami se člověk učí, jen některé chyby nás vyjdou příliš draze.